Můj manžel je, na rozdíl ode mě, skvělý vypravěč, takže mě vždy pobaví nějakou historkou, co se mu přihodila.
Často se při kreslení přistihnu, že se různě pitvořím a koulím očima, jak se snažím zachytit emoce postavičky.
Velkou inspirací jsou pro mě lidé – jejich vzhled i chování, takže až uvidíte v MHD divně čučící a šmírující ženskou v černém, budu to nejspíš já.
Obrázky jsou doslova její součástí, a tak přímo za plného provozu domácnosti se dvěma dětmi vytváří Aneta Žabková svět plný rozesmátých postaviček.
Vaše postavičky jsou často velmi vtipné a z očí jim kouká temperament i trochu rošťáctví. Jak moc jsou vám podobné?
Podobné mi asi trochu budou, protože se říká, že člověk vždy kreslí trochu sám sebe. Často se při kreslení přistihnu, že se různě pitvořím a koulím očima, jak se snažím zachytit emoce postavičky. Takže ta mimika určitě vychází ze mě samotné. Moc ráda se směju, možná i proto mají v mých obrázcích téměř všichni pusu od ucha k uchu.
Kdy to celé začalo?
V dětství. Rodiče mi často kreslili a tím asi ve mně zaseli tvůrčí semínko. Nikdy mě nebavilo kreslit reál, ani to neumím, ale ráda si vytvářím vlastní svět plný veselých postav a zvířátek. Kreslím hodně barevně. Je zajímavé, že já sama chodím nejraději v černé a šedé. Po gymnáziu s výtvarným zaměřením jsem se v osmnácti dostala na FAMU na katedru animace. Animovaný film mě hodně chytil, během studia jsem natočila čtyři kreslené autorské lmy, které jezdily po světě a získaly i poměrně dost ocenění.
Po narození dcery jsem cítila, že potřebuji něco dělat, něco vytvářet, že mi nesvědčí starat se jen o miminko. Animovaný film je ale časově opravdu náročný a na ten jsem se necítila. Začala jsem tedy kreslit do časopisu Sluníčko – důvěru ve mě vložila jeho tehdejší skvělá šéfredaktorka Eva Bavorová, která je v současnosti hlavním mozkem a maminkou časopisu Puntík. Když byly Lili asi dva roky, vyšla mi první knížka. Pak přišly další a další nabídky.
Váš manžel je ze stejného oboru. Jak se žije s animátorem?
Moc dobře! Myslím si, že je velká výhoda, že jsme s Michalem oba ze stejné branže. Víme, co náš obor obnáší. Myslím si, že doktor práv by asi těžko chápal to moje neustále „čmarykání“ a asi by to ani nepovažoval za plnohodnotnou práci. Dost lidí si myslí, že je ilustrování ohromná zábava, ale je to náročné na disciplínu a hodně psychicky vyčerpávající, po každé knížce mám úplně vycucnutý mozek.
Michal točí animované reklamy, seriály a lmy a to si s knižním a výtvarným světem dobře rozumí. Oba jsme na volné noze, tak si dost vycházíme vstříc. Když jeden z nás potřebuje pracovat, druhý obstarává rodinné potřeby. Michal zrovna kreslí obrázkový scénář, takzvaný storyboard, na další díly seriálu Anča a Pepík, který režíruje, takže teď se zrovna starám já.
Jste obecně hravá rodina?
Myslím si, že ano. Jsme oba od animovaného lmu a tam je hravost přímo nutná, protože vdechujete život neživému předmětu, ať je to linka, loutka nebo kamínek. Když vezmu vaši otázku doslova, hrajeme často prší a člobrdo.
Jak vnímají vaši tvorbu vaše děti?
Melíšek je zatím malinký, ten z toho rozum ještě nemá, ale naše sedmiletá Lili je moje velká fanynka. Často mi pomáhá s obrázky, má dobré nápady a smysl pro humor i detail. Když si v obrázku nejsem něčím jistá, je to první testovací osoba, která mi vždy dobře poradí. Jen by pořád chtěla, abych úplně všem postavičkám malovala řasy a na každém obrázku by měl být jednorožec s duhou!
A má Lili raději vaše obrázky, nebo tvorbu táty?
Manžel už tak často nekreslí, takže přes obrázky jsem, troufám si tvrdit, v naší rodině populárnější já. Ale jsem si stoprocentně jistá, že až bude chtít malý nakreslit nějaké auto nebo bagr, bude se mu víc líbit Michalův výtvor. Mně se dobře kreslí zvířátka a lidi, ale stroje, to je moje achillova pata.
Co děláte nejraději, když jste celá rodina pohromadě?
Hrozně ráda bych odpověděla nějakou aktivní činnost, třeba že spolu rádi chodíme na výlety a jezdíme na kole… ale my se spolu nejraději válíme! Jinak Melíšek má čerstvě dva dolní zuby, tak toho teď baví slintat a do všeho kousat. Lili ráda kreslí, bruslí a hraje florbal.
Kdo vás v tvorbě nejvíc ovlivnil a co vás inspiruje?
Protože ilustruji knihy pro děti, inspiruje mě hlavně moje dětství. Často se do něj v myšlenkách vracím a snažím se vzpomenout si, co se mi jako malé líbilo, a to pak vkládám do ilustrací. Velkou inspirací jsou pro mě lidé – jejich vzhled i chování, takže až uvidíte v MHD divně čumící a šmírující ženskou v černém, budu to nejspíš já. Velkou stopu na mně určitě zanechali Simpsonovi.
Bez čeho se při kreslení neobejdete?
Aby mi to dobře kreslilo, potřebuji, aby nikdo nevyžadoval mou pozornost, což je teď se dvěma dětmi trochu složitější, ale díky mému manželovi se často zadaří. K práci mám vždy jako kulisu puštěnou televizi. Nejlépe se mi dělá při nějakých přitroublých seriálech, anebo si často pouštím staré české filmy a seriály. Znám je už nazpaměť a stačí mi je jen poslouchat jako rozhlasovou hru. Takové moje stálice jsou Léto s kovbojem a My všichni školou povinní, u toho kreslím jako ďás!
Oblíbená kniha z dětství?
Milovala jsem komiksové Čtyřlístky, především Jak se chodí do pohádky a Poklad kapitána Kida. Ale moje nejoblíbenější knížka byla Náš svět od Evy Veberové a Evy Šedivé. Mám ji doteď schovanou, je už sice celá ušmudlaná a potrhaná, ale nedám na ni dopustit! Je velmi bohatě ilustrovaná, a možná i proto mám ráda hodně zaplněné obrázky, ve kterých je mnoho vtípků a detailů.
Čím vás manžel zaručeně vždycky pobaví?
Můj manžel je na rozdíl ode mě skvělý vypravěč, takže mě vždy pobaví nějakou historkou, co se mu přihodila. Udělá i z rozvázané tkaničky napínavý thriller, při kterém tuhne krev v žilách. Taky mě pokaždé pobaví, když někde zakopne, bouchne se… hodně sprostě při tom nadává a mně to přijde vždycky legrační.
Co budete dělat o Velikonocích?
Budeme vstávat brzy ráno a hledat po naší malé zahrádce poschovávanou velikonoční nadílku od zajíce. Loni naše Lili nadšeně vstávala v půl šesté, to jsme s manželem těžce rozdýchávali celý den. Taky každý rok pečeme velikonoční perníčky, dělám nádivku, barvíme vajíčka v cibulových slupkách. Když dorazí velcí koledníci, popíjí se u nás skvělá slivovice ze Slovenska od Michalova bratrance, to je tu pak hodně veselo.
Kterou ze svých postaviček máte nejraději a která byla ta první, k níž jste začala mít osobní vztah?
K srdci mi určitě přirostli Mylišáci, které kreslím do Puntíku a jejichž příběhy vymýšlí a píše moje máma Dagmar Kýrová. Je s ní radost spolupracovat, protože bravurně zná moje myšlenkové pochody a textem mi přímo nahrává k obrázkům. Ráda kreslím různá strašidla, především upíry. Hodně jsem si teď užila ilustrování nové knížky Michaely Fišarové Kanálníčci, která se obludami jen hemží.
Jak se vám daří skloubit práci a péči o děti?
Když jsem byla těhotná s Melíškem, zařekla jsem se, že si tentokrát mateřskou pořádně užiju a dám si s ilustrováním velkou pauzu. Takže to samozřejmě dopadlo tak, že nevím, kam dřív skočit, protože jsem si nabrala spoustu práce. Obrázky jsou už asi mojí nedílnou součástí, nedovedu se jich vzdát ani při miminku, asi už bych to nebyla já.
Protože dělám z domova, trpí tím často domácnost, ale snažím se to vše nějak skloubit. Někdy je to ale vtipné, přebaluji malého, do toho kreslím, kontroluji úkol do školy, vařím, líčím se, zametám prach… Před lety jsem byla zvyklá pracovat hlavně večer a v noci, čehož teď nejsem schopná, protože padnu za vlast. Kreslím během dne, když je Lili ve škole a Melda usne.
Váš profesní sen?
Nikdy jsem neměla spisovatelské ambice, ale před rokem jsem dopsala krátký pohádkový příběh, který snad ještě letos vyjde knižně jako moje první autorská knížka. Příběh se s manželem chystáme i zfilmovat. Tak si moc přeju, aby se knížka i animovaný film staly skutečností a líbily se!
Co vám jde spolu lépe – osobní, nebo profesní rovina?
To zatím nedovedu posoudit, protože společný projekt nás s manželem teprve čeká. Ale máme stejný vkus na filmy, na svět, na humor, tak si maluji, že si budeme rozumět i pracovně. Určitě to ale nebude lehké, jsme oba dost tvrdohlaví.
Váš oblíbený ilustrátor, animátor, umělec?
Nějakou modlu vyloženě nemám, ale obdivuji tvorbu francouzského kreslíře Joanna Sfara. Mám ráda filmy Ridleyho Scotta a naprosto zbožňuji film Sám doma od Chrise Columbuse. Ze spisovatelů mě moc baví Roald Dahl, Ray Bradbury a propadla jsem skandinávským autorům.
Která fáze tvorby je pro vás nejtěžší a která nejradostnejší?
Nejtěžší fáze je vůbec začít! A já jsem mistryně v prokrastinování. Mravenci se prý začnou rojit, když je vhodná venkovní vlhkost, já začínám kreslit, až když se přiblíží termín odevzdání. Zkrátka deadline je inspirace. Nejkrásnější je chvilka, kdy mám ilustrace hotové a těším se, až knížka vyjde. Člověk by si řekl, že mě už nemůže překvapit, jak bude kniha vypadat, když znám text a celou sazbu… ale je to vždy nádhera, vidět knížku vytištěnou na papíru.
Co všechno se změnilo, když jste se stala maminkou?
Co jsem máma, více se mě dotýká namyšlené, hloupé a hulvátské chování lidí.
V čem vás mateřství naopak vůbec nezměnilo?
Myslím si, že jsem stále stejně cynická a sebeironická. To je podle mě důležitá vlastnost – nebrat se příliš vážně. Mnohokrát se mi potvrdilo, že kdo se neumí zasmát sám sobě, není moc kvalitní člověk.
Jaká jste máma?
Snažím se být hodná a spravedlivá máma. Děti beru jako bezvadné parťáky, ale musí se jim nastavit hranice, jinak zneužívají rodičovské náklonnosti. Někdy to po dobrém opravdu nejde… u nás je kritická neděle, kdy musí Lili cvičit na kytaru. V tu chvíli se v čase vracím do doby, kdy mi bylo sedm a máma se mnou trénovala hru na flétnu, mělo to naprosto stejný slzavý a hádavý průběh.
Co byste ráda své děti naučila?
Nevím, jestli se to dá naučit, ale ráda bych do nich nějak nacpala dobrou náladu a optimismus. To je podle mě do života dost důležitý vklad. Aby se uměly radovat z maličkostí a měly něco svého, co je bude těšit. Z praktického hlediska je chci naučit lyžovat a mluvit anglicky. Já mám s cizími jazyky velký problém, jsem chronický začátečník a už se z této úrovně asi nehnu.
Z čeho máte strach?
Asi jako každý mám strach z nemocí a bojím se o své blízké. Stačí, aby mi sestra dvě hodiny nezvedala telefon, a mě napadají neuvěřitelné katastro cké scénáře jako ze Smrtonosné pasti s Brucem Willisem.
Co vás pohání vpřed?
Bude to znít jako hrozné klišé, ale dělá mi moc dobře smích, obzvlášť mých dětí. Je fakt krásné sledovat, když se někdo ze srdce rozřehtá na celé kolo. Vždycky mi to zlepší náladu.
Kam chcete dojít?
Ráda bych došla ke své předporodní váze. Manžel mě pravidelně uklidňuje, že jsem teprve 5, 6, 7, 8 měsíců po porodu, ale musím s tím už opravdu něco dělat… ale až od zítřka! 🙂
